Stačí vzpomenout na INSANE, kapelu, která fungovala řadu let a zanechala za sebou znatelnou stopu. Leč v roce 2013 se za ní zavřely vody... ale „utopila“ se jen část sestavy - zbytek se vynořil s novým názvem SCARS OF THE INSANE a pokračuje. Loni na podzim pak kvartet kolem kytaristy Marka Olšovského vypustil prostřednictvím Pařátu debutové album.
Ahoj Marku, s INSANE jste za sebou měli docela dlouhé roky existence - čím to, že jste se po skoro dvaceti letech rozpadli?
S odstupem musím říct, že došlo ke klasické ponorce. Mezi některými členy se časem utvořila averze.
Nebylo možné pokračovat v takto husté atmosféře. I přes velkou snahu o udržení kapely v chodu už to dál nešlo.
Co považuješ za největší úspěch INSANE? Při vší úctě jste patřili spíše mezi nenápadné kapely, o kterých se moc nemluvilo, ale když už nějaká slova padala, tak většinou pochvalného rázu.
Jednoznačně to, že jsme si dělali muziku po svém. A taky to, že jsme se dokázali odlišit od ostatních.
Měli jsme jasnou vizi a je škoda, že jsme nevytrvali. Pokud jde o komerční úspěch, jestli se to tak dá říct, tak asi to, že jsme určitě patřili k tomu lepšímu u nás. Nemluvě o spoustě koncertů u nás i za hranicemi.
Když jste ukončili činnost INSANE, měli jste hned jasno, že budete pokračovat? Nebo jste si od muziky potřebovali nějaký čas oddychnout a „dobít baterky“? Jak dlouho trvala vaše nečinnost? Kdo byl tím, který znovu zavelel „do zbraně“?
Vůbec ne. V podstatě nikdo nevěděl, co bude. S bubeníkem Pavlem jsem si občas zajamoval, občas se přidal basák Václav. Až po čase jsme začali uvažovat o nějakém projektu. Ze začátku jen tak pro radost a zábavu. Když jsme začali dávat dohromady muziku, bylo jasné, že potřebujeme druhou kytaru. Až s příchodem kytaristy a zpěváka jsme se do toho zase pustili.
A proč jste nezůstali u původního názvu, když v „nové“ kapele zůstali tři členové? Hrála roli i skutečnost, že pod tímto názvem fungovalo či funguje více kapel - metalový archív jich uvádí skoro dvacet... A kdo přišel s názvem SCARS OF THE INSANE?
Myslím, že jsme podvědomě cítili určitou úctu k ostatním členům INSANE a nebylo by úplně fér dál pokračovat pod tím názvem bez jejich vědomí.
To, že je po celém světě x kapel s tímto názvem, v tom nehrálo žádnou roli. Začátkem 90. let, když jsme si ten název dali, nikdo z nás netušil, že jsou i jiné bandy s tímto názvem. A hlavně nám to bylo u prdele, chtěli jsme do toho hlavně řezat.
V názvu SCARS OF THE INSANE můžeš najít určitý odkaz, jak na minulost, tak i něco nového. Slovo INSANE chtěli mít v názvu hlavně noví kluci. Myslím, že jsme všichni zjizvení vším tím šílenstvím, co se kolem nás děje. (úsměv) Abych řekl pravdu, už ani nevím, kdo to vyřkl jako první.
Jak dlouho vznikal materiál na album „Searching For The Dead Sun“? V bookletu jste uvedeni jako autoři hudby a textů společně - což bývá signálem pro okolí, že držíte pospolu, ale většinou to bývá tak, že jeden člověk je tím tahounem, hlavním autorem... Jak je tomu u vás?
Nevím přesně, protože některé motivy jsme měli v šuplíku celkem dlouho. Něco vzniklo dejme tomu půl roku před vydáním, je to různé.
Je to, jak říkáš, snažíme se držet spolu. Největší podíl na muzice mám asi já s Václavem (basa). Texty si píše Radan (zpěv). Ale je to tak, že každý v kapele má slovo a může se k daným věcem vyjádřit. Spoustu věcí řešíme tak, ať jsme všichni maximálně spokojeni.
Vaše muzika není úplně snadno zařaditelná, ale snad se dá hovořit o progresivním death/thrash metalu. Ten u nás moc kapel neprodukuje... nedávno jsme na téma obliby tohoto žánru mluvili se SPREADING DREAD a ti u nás marně hledají žánrově spřízněné duše... Když teď poslouchám vaši placku, napadá mě, že zrovna vy byste s nimi mohli najít společnou řeč. Ale kde hledat další obdobně znějící kapely?
Je nám jedno, co je oblíbený žánr. Já pamatuju, když byl na vrcholu death metal a hned potom grunge a jak se kapely měnily. Pak ten, kdo hrál black, začal hrát death a naopak. Hardcore, nu metal, metalcore, deathcore a zase zpátky ke starému dobrému thrashi. (úsměv) Je to pořád dokola. Rozumím tomu, kam míříš. U nás je to tak, že prostě nijak neplánujeme, jaký styl bychom chtěli hrát. Nejsme ovlivnění jen jedním stylem, ale napříč celým spektrem metalové hudby a ne jen metalem. Já beru to, že hrajeme to, co hrajeme, jako pozitivní. Můžeme zahrát v podstatě s kýmkoliv. Je důležité zachovat si svou tvář, ale nemít zbytečné mantinely. Pro nás je to prostě metal. Každý si tam může najít to svoje. (úsměv)
Fanoušci to taky s vaší muzikou nemají snadné, je na ty běžné spotřebitele příliš komplikovaná, potřebuje čas, aby do ní člověk pronikl a zorientoval se. Řešíte třeba, jestli jste to s některými „zohýbanými“ pasážemi nepřehnali? Že by nebylo od věci to trochu zjednodušit?
Otázka je, kdo je běžný spotřebitel. Důležité je, kolik času a jaký prostor je posluchač ochotný nahrávce poskytnout. Každý vnímá hudbu jinak. Někdo se chce jen bavit, někdo zase rád objevuje nové.
Já jsem fanoušek metalu už opravdu dlouho. Ocením kapely typu MOTÖRHEAD, AC/DC. Energie a nasazení, s jakým hrají, nebo hráli. Nikdy mě ale ničím nepřekvapili a ani jsem to od nich nečekal.
Vem si, jakou cestu v osmdesátých letech udělala METALLICA. Poslechni si “Kill´em All” a potom “... And Justice for All”. To byla progrese, fanoušci rostli s kapelou. SLAYER jsem slyšel, když mi bylo asi 12 let. Bylo to album “South of Heaven“. Vůbec jsem nechápal, co se tam děje. Starší kluci tomu rozuměli, protože byli dál než já. Od té doby se mi líbí, když můžu poslouchat desku třeba 100x a pořád mám co objevovat. Ale musel jsem k tomu dojít.
Nepřijde nám, že by to bylo až tak složité. Struktura skladeb je celkem jednoduchá. Že není něco na první nebo klasicky na čtyři? Tohle není v metalu roku 2017 nic extra výjimečného. Podívej se na MESHUGGAH. Všichni je uznávají, ale nikdo tomu nerozumí. (úsměv)
My občas tyto prvky používáme spíše pro zpestření. Soustředíme se na skladby jako celek.
U textů to bývá ještě více o jednom člověku, většinou zpěvákovi. Vy jste ale nějaký čas fungovali bez frontmana - to jste si něco hudrovali svahilsky, nebo jste měli i texty, které pak pěvec rA „zdědil“? Kdo je hlavním textařem - řešili jste dilema „kdo teď bude texty psát“, když jste se rozešli z bývalým zpěvákem, který byl jejich autorem?
Všechny texty na albu jsou práci Radana, i velká část vokálních linek. Je na místě říct, že nic nezdědil.
Všechno musel zmáknout v poměrně krátkém čase a popasoval se s tím opravdu se ctí. SCARS OF THE INSANE vlastně vznikli v době, kdy jsme vyhodili singl “HateN'Rage”.
Před tím to byl jen jakýsi nejistý projekt.
Jak jste se vlastně s Radanem dali dohromady?
Radana známe už 20 let a po rozpadu kapely TARTAROS jsme si tak nějak zbyli. (úsměv) On se snažil TARTAROS udržet v chodu a já mu s tím trochu pomáhal, protože jsem byl v té době na volné noze .Odehráli jsme nějaké show, ale nakonec to rozpustili.
Žijeme v kraji, kde je sice spousta muzikantů, ale nikoho, kdo by zvládl naše nároky, jsme nenašli. Zkoušelo to opravdu hodně lidí. Musím říct, že došlo i na dámy, ale nějak to nedopadlo.
Tím, že jsem byl s Radanem v kontaktu, nabídl jsem mu místo u nás. A tak to dopadlo. Radan má dlouholetou praxi v kapele a to je pro nás důležité. Je těžké vstoupit do rozjetého vlaku, pokud jsi v něm nikdy nejel.
Zatímco Zdeněk Slanina vládl čistým vokálem, rA v minulosti hlavně řval - chtěli jste, aby se do přirozených poloh taky pustil? Na albu jich je poměrně dost - jakou práci Radanovi tyhle polohy daly? Pral se s tím, nebo se do toho dostal rychle?
Neřekl bych, že se s tím nějak musel prát. Moc dobře jsme věděli, že má spousty poloh. Stačilo se jen domluvit a ujasnit si představy o vokálních linkách. A pak jen zkoušet, která poloha bude do daných pasáži sedět nejlépe. Bylo to opravdu zábavné nahrávání.
Všem bylo jasné, že potřebujeme víc než jeden monotónní vokál. Ale dbali jsme na to, aby se neztratila agrese a nasazení.
Má deska nějaký koncept, příběh? Kladete na texty velký důraz a doufáte, že si posluchači dají tu práci a texty si přečtou a přeloží?
Ne. Pokud vím, není to koncepční album. Je to Radanova výpověď spíše abstraktního charakteru.
Texty jsou nedílnou součástí muziky. A je jen na lidech, do jaké míry se o ně budou zajímat. Pro někoho je to jen vyplň, pro jiného ne.
I když určitou linku, která texty propojuje, tam přeci jen najdete. Jedná se o naději a o to, že bychom ji neměli nikdy ztratit.
S bookletem vizuálně ladí videoklip ke skladbě „We Are The Future“. Váhali jste s investicí do klipu dlouho - s tím, jestli se to vyplatí? Kdo vám s klipem helfnul a jaké na něj máte ohlasy?
S investicí do klipu jsme neváhali, spíš šlo o to najít správné lidi a udělat to tak, aby to mělo určitou úroveň. Což se podařilo. Klip dělal David Najbrt známý na scéně hlavně jako bubeník SSOGE a nyní LIVEEVIL. Pracoval na tom i se svou přítelkyní Romanou.
Jestli se to vyplatí, nebo ne, jsme neřešili, chtěli jsme se prezentovat a uvést na scénu ne jen albem, ale i klipem. A taky to byla zábava. (úsměv)
Je fajn, že se video líbí, alespoň podle reakcí, které se k nám postupně dostávají.
Obal CD máte takový ponurý, řemeslně určitě kvalitně zpracovaný, ale na druhou stranu nikterak výrazný. V časech, kdy obal prodává, není nenápadnost tou nejlepší reklamou. Co ona hvězdice na titulní straně symbolizuje? A co fotky trpících v bookletu?
Obal koresponduje s textovou složkou alba. A tebou zmiňovaná hvězdice je slunce.(úsměv) Je to mrtvé slunce, které na albu hledáme.
Nevím, jestli je obal nevýrazný. Každý máme nějakou představu a určitě se nejde zavděčit všem. My jsme se v kapele shodli. Kupodivu jednoznačně a tak to prostě je. Podívej na black album od METALLICY, jak mělo nevýrazný obal a kolik toho prodali. (úsměv) Ale vážně, vše na obalu ladí s hudbou a texty a o to nám šlo.
Proč jsou vaše jména v bookletu bez diakritiky? Mě to vždycky přijde divné, třeba na dresech sportovců, kteří tam nemají háčky a čárky - přece jen se nějak jmenuji a bez háčků a čárek to není správně...
To je chybička, která se vloudila. (úsměv) Přece jen jsme byli v určitém časovém presu. Už s tím nešlo nic udělat. Snad nám to fanoušci odpustí. Není třeba v tom hledat žádný hlubší smysl. (úsměv)
Nahrávali jste v domácích podmínkách, což je na jednu stranu dobré v tom, že můžete do nahrávky zasahovat libovolně dlouho, na druhou stranu se může stát, že se zacyklíte a nikdy nebudete spokojeni. Šli jste do nahrávání s komplet hotovým materiálem a pak už jenom dolaďovali detaily, nebo jste se v tom vrtali a vrtali? (úsměv)
U nás to v podstatě ani jinak nejde. Jsme všichni vytížení svými osobními životy a prací. Nemůžeme se sebrat a jet točit desku na měsíc do studia. To jen pro upřesnění.
Pokud jde o systém práce, ten máme už dlouhodobě stejný. Naprosto nám vyhovuje, že můžeme s nahrávkou pracovat a hlavně se nechat ovlivnit rytmy, riffy, melodiemi atd., které jsme nahráli v rámci předprodukce. Takto se vždy snažíme připravit. Důležitý je pro nás taky odstup, který jsme od starších věcí měli. Na konečnou nahrávku se dostalo jen to, o čem jsme 100% věděli, že tam patří. Nevím jak, ale za ty roky už prostě víme, kdy je nahrávka hotová.
Myslíš si, že jste docílili zvuku srovnatelných kvalit jako v nějakém profi studiu? Když srovnáš zvuk novinky a předchozího počinu, který vznikal ve studiu New Minima, v čem slyšíš největší rozdíl?
Já si to nemyslím, já to vím. (úsměv) Zvuku a produkci se basák Vašek věnuje už dlouho. A s každou novou nahrávkou je to lepší. Od poslední desky, kterou taky produkoval, ušel zase kus cesty. A je to zatraceně poznat. Všechno zní tak, jak jsme chtěli. S odstupem času musím říct, že bych nic neměnil. To se mi u starších desek, které jsme nahráli nestávalo. Zvuk je důrazný, čistý a opravdu hutný.
Album „Searching For The Dead Sun“ stejně jako předchozí „Preserve To Diverse“ vyšlo prostřednictvím magazínu Pařát. Je to pro vás ideální řešení, že se CD rychle dostane do oběhu - náklad časopisu přesahuje dva tisíce a i kdyby se nahrávka líbila jen desetině čtenářů, je to asi víc, než kolik CD byste prodali sami...
Toto je ideální řešení pro každou kapelu, pokud nemáš smlouvu u Nuclear Blast. (úsměv) Chtěl bych tu zmínit to, že s Herdronem máme pěkný vztah. Kývl na naši nabídku i po těch letech, kdy vydal “Preserve To Diverse”. On si může vybírat, komu dá prostor. Všichni víme, kolik je všude kapel a jaký přetlak tady je. Proto mu musím zase poděkovat. Je to extrémně pracovitý člověk, který dělá pro metalovou muziku opravdu hodně.
Snažíte se dostat i do zahraničí? Nemyslím teď jen distribuci nosičů - tu asi Pařátník taky obstarává -, ale koncerty. Máte v cizině nějaké zajímavé kontakty, které vám mohou pomoci, nebo v současné kapelami zahlcené době míříte jen na tuzemská pódia?
Bereme věci tak, jak přicházejí. Kontakty dnes nejsou problém. Budeme hrát všude tam, kde nás budou chtít. V minulém roce jsme se věnovali nahrávce, tento rok bychom chtěli hrát více živě. Uvidíme, kam se dostaneme.
Na sklonu roku 2016 jste album křtili. Jak akce dopadla?
No bylo to veselé. (úsměv) Na začátku nás provázely technické problémy. Znáte to, čím víc chceme, aby bylo vše dokonalé, tím víc se to sere. (úsměv)
Po otevření sektu a křtu samotném jeden fanoušek začal stříkat sekt na ostatní, jako kdyby vyhrál rallye. (úsměv) Na tom by nebylo nic tak strašného, kdyby po něm neskočil majitel klubu a ve finále sám tu láhev rozbil. Prý”chtěl všechny přítomné ochránit od sprchy sektem. Byl to nářez… (úsměv)
Jsme na začátku nového roku, takže se nabízí klasický klišé dotaz na závěr - co byste letos rádi stihli?
Je toho poměrně hodně a nerad bych tu konkrétně něco sliboval. Zkusím to vzít trochu obecněji. Budu rád, když kapela bude šlapat, když se nám podaří odehrát ve zdraví nějaké koncerty a vše půjde tak, abychom byli spokojeni.
Díky moc za prostor, který jsi nám dal a ať jste všichni zdraví a v pohodě.
Mayky & SCARS OF THE INSANE
